Příběh hodné holky Petry K.

Poprosila jsem svou klientku Petru, aby mi napsala zpětnou vazbu na můj nový ebook 10 pravidel Hodné holky a vyklubal se z toho tento nádherný a inspirující příběh, který mně dojal, pobavil a motivoval v tom, co dělám a proto jsem se rozhodla ho s vámi sdílet. Děkuji Péťě, že měla tu odvahu a důvěru se takhle otevřít a odkrýt. 

Zdravím všechny hodné holky, jmenuji se Petra K., je mi 40 let, mám 96 kg živé váhy, nemám vedle sebe muže a jsem hodná holka na začátku své cesty k ex-hodné holce, na cestě k SOBĚ.

Po přečtení ebooku Mgr. Zuzany Douchové jsem si uvědomila, že pokud by existoval oficiální spolek „Hodné holky“ mohla bych klidně kandidovat na post jeho předsedkyně :-). Protože ve všech bodech, tedy vyjma pasáží o „přítomném“ muži, kterého nemám, dokonale odpovídám a splňuji obraz „hodné holky“. Vyvstal mi před očima dokonce kostým “ Supermana“ s velkým „S“ , tedy jeho ženská modifikace pro spolek „Hodné holky“, s velkými písmeny na prsou HO  HO. S dostatečným odstupem, aby tam bylo dost místa pro pěst, kterou se bijeme do hrudi. HO HO…náš pokřik…hodných holek. A musela jsem se upřímně zasmát při myšlence, že je škoda, že byla zrušena spartakiáda.:-)

Polovina roku 2018 byla pro mě zlomová. Došla jsem si až na samé dno, kdy jsem se cítila úplně vyčerpaná, neměla jsem sílu a chuť na nic a nikoho a cítila jsem, že chci už jen KLID, KLID A KLID. Pryč od lidí, od situací, úkolů, projektů, od každodennosti. Prostě jsem se úplně vydala z veškeré své životní energie a nebyl po ruce už ani kanystr s rezervou. A v supermarketech se nedá koupit, natož se slevou při odběru většího množství. 🙂

Můj dosavadní život byl o absolutním se odevzdání pro druhé, protože jsem si myslela, že si takto budu moci zasloužit lásku, kterou jsem cítila jako nedostatkové zboží. Byla jsem pro své blízké, známé a dokonce i kolegy připravená udělat všechno a kdykoli pro ně být. Dokonce jsem si i sama hledala věci, které bych pro ně mohla ještě udělat, abych byla tou hodnou holkou a zasloužila si být milována. Slovíčko NE pro mě ve vztahu k nim neexistovalo, protože jsem se jim chtěla zavděčit, nechtěla jsem je zklamat, urazit, zarmoutit a ztratit tak eventuálně šanci dostat na oplátku tu trochu lásky. A všichni k té hodné holce přicházeli a bylo jich víc a víc, protože u mě dostali to, co potřebovali. To, že kromě od nejlepší kamarádky nepřichází nic zpět jsem ignorovala, nechtěla vidět, neztrácela naději, že něco přijde. Pravě ona láska, vděk, uznání. NE jsem říkala jen vůči sobě. NE teď nemůžeš jít malovat, protože jsi kolegyni slíbila, že jí pomůžeš s projektem, co musí být do pondělí hotový…NE, není čas se zapsat do kurzu tanga, protože jsi přebrala další úlohu od šéfa a nejlépe to zvládneš přece sama… a protože a protože..

Den jsem končila úplně vyčerpaná, rychle jsem se nafutrovala vším možným ( nejlépe rohlíky a párky, které byly obalené v tatarce tak, že nabyly vidět), vypila 2-3 sklenky červeného vína, dala si cigárko a i když už by vlasy potřebovaly umýt, padla do postele. A tak to šlo den za dnem. Často mi z toho bylo psychicky do breku, bolel mě žaludek, špatně jsem spala. Na konci už jsem nezvládala všechny svěřené věci, které jsem si vzala na bedra plnit tak, jak jsem byla zvyklá, totiž perfektně. A to je pro hodnou holku absolutní selhání. Na další nové prosby a úkoly už jsem reagovala nejdříve vnitřně podrážděně a agresivně, ale navenek pořád s úsměvem. S vyčerpáním mé poslední kapky energie už jen s tichým bezbarvým ANO, i když ve mně řvalo NE.

Moje nejlepší kamarádka mě často zastavovala a říkala, přestaň být mojí služkou a buď mojí kamarádkou. Neskákej kolem mě tolik, někdy mě to i dusí, věnuj se taky sobě. Přestaň být poskokem pro druhé, žij sebe. Ti, kteří tě milují, tě milují pro tebe a ne pro tvé skutky. Celých dlouhých 18 let jsem to ale nechtěla slyšet. Blaženě jsem se nadále koupala v roli hodné holky.

A jak jsem již psala, musela jsem si sáhnout až na úplné dno svých sil, možností, abych si uvědomila, že nechci už být tou „hodnou holkou“, že chci konečně žít SEBE. A s uvědoměním přišla konečně potřeba něco se SEBOU udělat. Jsem vděčná sobě, že jsem se pro SEBE rozhodla a že jsem v tomto roce potkala Zuzku Douchovou, která mě profesionálně a velice procítěně a lidsky směřuje a provází na mé cestě k SOBĚ. Touto cestou bych jí chtěla poděkovat, nejen za profesionální ale právě i za vnímavý lidský přístup, který mi umožňuje se jí a tím i sobě absolutně otevřít a po cestě k SOBĚ jít.

A už dělám první kroky 🙂 Začala jsem zase malovat, nejen na plátno ale i malovat se. :-). Zrcadlo už není mým úhlavním nepřítelem, které bych nejraději zakryla nebo rozbila. Už mu pokládám i otázku „zrcadlo, zrcadlo, kdo je v zemi zdejší, kdo je nejkrásnější? A ono kupodivu odpovídá. I ty jsi jedna z nich, protože se tak cítíš. S radostí přijímám komplimenty od mužské části lidstva a věřím, že jeden z nich u mě zůstane stát déle než na chvíli. Víno si dám, ale ne na zahnání únavy. Ještě je přede mnou dlouhá štreka, ale je to krásné se znovuzrodit, poznávat se, učit se být SEBOU. 🙂

Tak to byl a je můj příběh, příběh hodné holky co je na cestě k ex-hodné holce, k SOBĚ 🙂

Hodné holky, nebojte se konečně bouchnout do stolu, otevřít okno a zakřičet to NE, ke všemu co nechcete. Je to fakt osvobozující.

Petra