Krize jako konečná i začátek aneb jak se odrazit ze dna?

Máme za sebou opravdu náročný rok plný velkých výzev a stresů. A přestože se vše zase vrací jakž takž do normálu a vnější svět se zklidňuje a stabilizuje, tak uvnitř můžeme – a často právě teď prožíváme – těžké období. A není to nic neobvyklého. Často právě až když vnější krize pomine, tak to na nás všechno padne a vnitřní krize je na světe. 

Nevěřím na náhody. Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu a že je v nás neskutečná vnitřní síla zvládnout nezvladatelné. A právě životní krize, momenty, kdy jsme psychicky na dně, kdy stojíme na křižovatce a nemůžeme ani vpřed ani zpět, kdy nás to svírá zevnitř i zvenku, nám poskytují obrovský dar. Dar růst. Změnit se. Posunout se. Vidět to, co celou dobu vidět nechceme. Přijmout to, co celou dobu tak úspěšně ignorujeme a odmítáme. Pustit to, čeho se tak dlouho držíme i když víme, že nám to ubližuje. 

Zvu vás k tomu, abyste se, pokud právě teď krizí procházíte, se mnou na následujících řádcích zastavili a zkusili jen pohlédnout na to, co se vám právě teď děje i z trochu jiného místa, než z kterého to všechno vidíte. Protože právě jen změna pohledu, přístupu někdy stačí, aby se z krize stala šance na lepší život. 

Když jsme v koncích

V krizi zažíváme tak velké emoční a psychické propady, že v tu chvíli máme pocit, že tohle už musí být naše konečná. A ona svým způsobem je. Když se totiž ocitneme tváří v tvář dnu, tak narazíme, náraz bolí a ta bolest nás už dále nepustí. A něco opravdu v tuhle chvíli v nás končí a proto to tak bolí, proto nás to tak zúzkostňuje a frustruje. Děje se nám totiž změna a to je to, co nás děsí ze všeho nejvíce. A čím větší krizi máme, tím větší změnu potřebujeme nejspíš udělat, pohnout se z místa a opustit to staré, nefunkční, prostě to, co právě krizí skončilo. 

Proto musíme někdy dojít až na samý pokraj svých sil, fyzických i psychických, až na to bolavé dno, abychom se z něj mohly konečně odrazit. Protože když kolem dna jen tak kroužíme, děláme že tam není, že se nás to netýká a všemi možnými obrannými mechanismy se snažíme na dno nespadnout, tak vynakládáme veškerou svou energii na to, abychom nespadli a ne na to, abychom se zvedli. A proto když už na dno spadnete, je to vlastně dobře, protože už vás čeká jen posun vpřed a nahoru. 

Proč to tak bolí a co s tím?

Když malým dětem rostou první zoubky, tak pláčou, jsou mrzuté, neklidné, protože je to bolí. A my to přijímáme jako fakt, že když zoubky rostou, bolí to. Děti kvůli tomu neodmítáme, nehubujeme jim, nedivíme se jim, prostě v tu chvíli jen víme, že je to bolí, že je nutné tím projít a snažíme se jim od bolesti ulevit jak nejlépe v tu chvíli umíme. Když ale bolí vaše duše, která bolí, protože chce růst, jak se k sobě chováte? Chápete se? Přijímáte se? Konejšíte se? Ulevujete si od bolesti? 

Nebo se spíš na sebe zlobíte? Kopete kolem sebe? Máte výčitky, protože nezvládáte “normálně” fungovat? Stydíte se za to, že vám není dobře? Předstíráte, že vás to nebolí? Obviňujete sebe nebo ostatní za to, co se vám stalo? Uzavíráte se do sebe, aby vám nikdo nemohl být v tu chvíli na blízku a podpořit vás? To, jakým způsobem se sami k sobě v krizi chováme, určuje i naše kroky z krize ven. 

Nechte nejdřív proběhnout prvotní reakce

Když nás něco bolí, ať už duševně nebo fyzicky, tak reagujeme z místa bolesti a naše chování a prožívání z velké části ovládá jedna důležitá část mozku – amygdala, která má funkci přežít pomocí útoku, útěku nebo uzavření se do sebe. A proto vztek, křik, pláč, strach, potřeba té bolesti utéct nebo neschopnost se pohnout a cokoli udělat patří k našim přirozeným pudovým reakcím a nikdy si je nevyčítejte! Nechte prostě všechny emoce, pocity, které se v krizi objevují projít nejdříve vaším systémem a své emoce nepotlačujte. Vykřičte tu bolest, vyplakejte jí, vyběhejte, vypište to ze sebe na papír, sdílejte to, jak se cítíme s někým blízkým, nebo klidně na chvíli někam utečte, nebo stůjte na místě a nic nedělejte. Dovolte si prožít krizi tak, jak v tu chvíli potřebujete. Stejně vám ani nic jiného nezbyde a čím dříve projdete touhle první emoční vlnou, tím dřív se budete moci zase nadechnout. 

Tahle fáze není často otázkou jen pár minut, ale klidně i několika dní či týdnů. Tyhle bolavé a nepříjemné emoce a pocity mohou přicházet ve vlnách v průběhu dne nebo s vámi být neustále. Každopádně jsou jen dočasné, jak přišly, tak zase odejdou a hlavně patří ke krizi! Co by to bylo za krizi, kdybychom během ní byli vysmátí a úplně v pohodě? 

Dva kroky z krize ven

Až projdete první vlnou krize, pak nejspíš budete cítit velkou únavu a vyčerpanost. Je čas si odpočinout. Bolest bude stále přítomná, ale už nebude tak aktivní a intenzivní. A v tuhle chvíli nastupuje do hry naše silná racionální a vědomá část mozku, která rozhoduje nejvíce o tom, jak s krizí dál naložíme. Většinou totiž v tomhle místě na sebe začneme tlačit, pospíchat a nutit se do “normálního” provozu. Také se často v tomhle bodě začneme nejvíce kritizovat, obviňovat, litovat, zpochybňovat, nenávidět, stydět. Jenže tohle nám vůbec nepomáhá! Naopak se díky tomu můžeme do takovýchto krizí dostávat opakovaně, mohou být čím dál větší nebo se už projevovat na našem zdraví. Takže než se do toho všeho pustíte, zkuste se nejdříve zastavit a zeptat se sami sebe na dvě důležité otázky: 

Co mě tahle krize, kterou právě teď prožívám, má naučit? 

Jak se můžu v této krizi teď podpořit? 

Jen vaše odpovědi vás navedou z krize ven. Je to přeci jen vaše krize a nikdo jiný vás z ní nevytáhne než vy sami. Já vím, že je to těžké, bolavé, nechce se vám do toho, ale nikdo jiný to za vás neudělá. Můžete mít sebelepší podporu v okolí, ale tu vnitřní práci musíte udělat vy sami. 

Pátrejte po svých odpovědích, hledejte je v sobě a ne venku, dejte si čas je najít, protože když poznáte hlubší smysl toho všeho, co se vám právě teď děje, tak jste z krize jednou nohou venku a když se budete umět v krizi podpořit, opečovat, následovat to, co právě teď potřebujete, tak dlouho, jak bude třeba, tak jste z krize venku! 

A všechno to, co jste se právě díky své krizi o sobě dozvěděli, naučili, zvládli, transformovali, mělo  a má smysl, protože vás to posílilo a posunulo blíže k tomu, po čem doopravdy toužíte. Většinou to sice vidíme až zpětně, že to těžké období mělo smysl a vedlo k něčemu daleko lepšímu, ale i tak vás chci v této nelehké době povzbudit, že to bude všechno zase v pořádku. 

Dejte si čas, pečujte o sebe jako byste pečovali o někoho na kom vám záleží a pro koho chcete to nejlepší. Někdy jsou tyhle krize jen velkou lekcí sebelásky a toho, abychom se konečně stali sami sobě prioritou. 

Držím vám palce!

Mgr. Zuzana Douchova
Psycholožka, koučka a nutriční poradkyně